Minulý týden náš hlavní ekonom David Marek hovořil o krátkodobém dopadu vnějších šoků a o překážkách dlouhodobého hospodářského růstu.

Poslední letošní setkání v Deloitte bylo zaměřeno na současnou makroekonomickou situaci v České republice a její příčiny. Od krátkodobých vlivů, jako je větší citlivost na vnější šoky, energetická krize a nízká diverzifikace dodavatelských řetězců, až po ty dlouhodobé, jako je dlouhodobý nedostatek pracovníků a zastaralost českého ekonomického modelu. Přednášející na našem eventu a zároveň náš hlavní ekonom David Marek také hovořil o tom, jak se z této situace dostat a co nastane, pokud se současným modelem budeme pokračovat. Setkání se konalo v rámci Deloitte Business Clubu.

Česká ekonomika již šest čtvrtletí střídavě mírně klesá a mírně roste a v podstatě přestala růst - proč tomu tak je? V první dekádě tohoto tisíciletí průměrný růst HDP přesahoval 3 %, ve druhé dekádě se zpomalil na 2,5 % a nyní naše ekonomika téměř neroste. Je to způsobeno řadou šoků, jako je: pandemie, dodavatelské řetězce a energetika. To ale není všechno - musíme se na to podívat trochu komplexněji. Kromě krátkodobých faktorů se nabízí otázka, zda neexistují podstatnější, hlubší brzdy růstu ČR. To, že v poslední době nerosteme, vede k tomu, že jsme jedinou zemí v EU, která ještě nepřekonala svou výkonnost před sérií šoků. V tomto grafu vidíme srovnání současného HDP se 4 čtvrtletím roku 2019 – tedy před pandemií. Těsně nad nulu se dostalo Německo, ale jedinou zemí, která je stále pod nulou, je Česká republika.

Začněme nejprve krátkodobými účinky vnějších šoků, které zahrnují následující faktory:

• Jsme citlivější na vnější šoky, jako jsou pandemie nebo problémy v dodavatelských řetězcích, než řada jiných zemí. Je to dáno jednak naší velkou otevřeností, a tedy závislostí na těchto vnějších faktorech, a jednak naším poměrně koncentrovaným zahraničním obchodem. Náš hlavní obchodní partner, Německo, je důležitý nejen z hlediska přímých obchodních vazeb, ale i těch nepřímých - například výrobky, které končí ve Spojených státech nebo v Austrálii, často pocházejí z Německa, ale polovina dílů pochází z České republiky. Takže tyto přímé a nepřímé vazby přes Německo jsou velmi důležité a činí nás náchylnými na vývoj v německé ekonomice.
• Druhým důvodem je naše vysoká energetická náročnost, a proto nás tak silně zasáhl poslední z řady šoků - energetická krize. Dodnes pociťujeme vyšší ceny energií, ať už v domácnostech, nebo ve firmách, což je problematické zejména pro český průmysl. K výrobě hrubého domácího produktu v hodnotě tisíc EUR potřebujeme 261 kWh elektřiny, zatímco průměr EU je téměř o 100 kWh nižší. Pokud se tedy ceny energií zvýší, koho se to dotkne nejvíce? Českou republiku a další zemí, která je na tom podobně, je Maďarsko.
• Třetím faktorem, který hraje roli v krátkodobém horizontu, je nízká diverzifikace zdrojů. Například energetická krize se nás dotkla tolik, protože jsme až do loňského roku dováželi 99 % plynu z Ruska a nyní ruský plyn téměř není. Problémy s dodavatelskými řetězci a nízkou diverzifikací zdrojů v některých odvětvích stále přetrvávají. Například stále existují některé druhy léků, které nejsou dostupné v lékárnách, a některé z nich nebudou dostupné až do jara 2025, protože lékové báze se vyrábějí v Číně a v současné době jsou nedostupné. Je to jasný příklad nízké diverzifikace zdrojů, kdy nakupujeme od jednoho nebo dvou čínských dodavatelů.

Důležitější je však podívat se, zda se vrátíme k růstu, pokud všechny tyto krátkodobé tlaky odezní, nebo zda existuje něco, co bychom měli promyslet a co by nás mohlo brzdit dlouhodoběji.

Vývoj ekonomiky je a bude demografický vývoj, i když nahradíme repetitivní ekonomické činnosti roboty, středobodem ekonomiky bude člověk. Ve chvíli, kdy nejsou lidé, a na trhu ČR už asi 6-7 let nejsou, vidíme, jaký je to problém. Za posledních 10 let opustilo trh práce více než 600 000 lidí v produktivním věku, což je obrovské číslo. Naštěstí se tento problém podařilo zmírnit pozitivní imigrací a tím, že jsme český trh práce prakticky maximálně zefektivnili. Úbytek obyvatel v produktivním věku se nám podařilo kompenzovat tím, že jsme na trh práce dostali větší část zbývající populace, a to tím, že jsme zvýšili úroveň ekonomické aktivity. Díky tomu se zaměstnanost v absolutních číslech téměř nezměnila. Poptávka ze strany podniků je stále vyšší než nabídka ze strany lidí, ale problém není tak dramatický, jak by byl, kdybychom jej nedokázali kompenzovat jinými kroky.

Druhým důležitým faktorem pro dlouhodobý vývoj ekonomiky je skutečnost, že náš současný ekonomický model může být poněkud zastaralý a bude třeba zvážit některé zásadnější změny. Současný model ekonomiky byl vytvořen zhruba před 25 lety a to jednak privatizací, jednak otevřeností české ekonomiky, přípravou na vstup do EU apod. Jádrem všeho byla komparativní výhoda levné pracovní síly a spolehnutí se na dostupnou a levnou energii. Výsledkem je ekonomika, kterou máme dnes - ekonomika, která je velmi citlivá na vývoj v zahraničí a která navíc vytváří velmi nízkou přidanou hodnotu ve vztahu k celkové hodnotě produkce. To je v podstatě ekvivalent hrubé marže, která se používá v analýzách podnikového účetnictví, a tato "hrubá marže" je v České republice druhá nejnižší, nižší už je pouze na Slovensku. Levná energie není a ani nebude, alespoň ne v dohledné době. Dostupnost levné pracovní síly, když je na trhu práce posledních 10 let nedostatek lidí, bude také stále viditelnějším problémem. Tento model je navíc velmi náchylný na disruptivní technologie. S novou továrnou na čipy TSMC v Německu oznámila čínská společnost BYD investici v Maďarsku, nikoliv v České republice, a továrna na baterie v Plzni nebude. Takže disrupce, která přichází, je něco, s čím se budeme muset vypořádat, protože náš ekonomický model je na ni nesmírně citlivý.

Jak z toho ven?

Chceme-li se z toho dostat, můžeme investovat do nového ekonomického modelu, jenže to bychom museli mít dostatečně příznivé podnikatelské prostředí, což komplikuje nadměrná administrativní zátěž ze strany státu. Ať už jde o délku či nejednoznačnost povolovacích lhůt u stavebních povolení nebo pracovněprávní legislativu. Všude jsou viditelné a často zmiňované bariéry, které snižují investiční atraktivitu české ekonomiky. Tu snižuje i zrušení investičních pobídek, které nebyly ničím smysluplným nahrazeny. Bylo dobře, že jsme je zrušili – vznikly zhruba v roce 1998 a byly zaměřeny na firmy, které vytvářely pracovní místa, protože jsme tehdy řešili nezaměstnanost. Tu už ale dávno neřešíme, a proto byl ten systém správně zrušen. Nahradil ho systém, který by měl investiční pobídky navázat na iniciativy s vyšší přidanou hodnotou, ale nikdo nedefinoval, jak to měřit a jak stanovit nějaké pravidlo. Žádné pravidlo tedy neexistuje a je to čistě na libovůli vlády, která to delegovala na ministra financí, pro kterého je investiční pobídka ušlým daňovým výnosem, tudíž bude škrtat jednu pobídku za druhou, což se také děje. To je samozřejmě špatně a je třeba vymyslet nějaký rule-based systém, který by dával smysl.

Co se týče daní, lze se obecně zamyslet nad tím, zda náš daňový systém dostatečně stimuluje ekonomickou aktivitu. Vezmeme-li v úvahu, co se nyní děje v rámci konsolidačního balíčku, kdy se sazba daně z příjmů právnických osob zvyšuje o 2 procentní body a snižuje se výběr DPH, vidíme, že to není propodnikatelské opatření a nedává to smysl. Můžeme jít cestou jak změnit českou ekonomiku a zatraktivnit ji, buď komplexními smysluplnými reformami, které budeme udržovat 20 nebo 30 let, tzv. skandinávskou cestou. Ale pokud toho nejsme schopni, měli bychom se pokusit změnit alespoň finanční parametry, jako je cena práce nebo cena kapitálu (resp. zdanění kapitálu), abychom je udrželi na atraktivní úrovni. Pokud pominu malé specifické země, jako je Lucembursko, tak evropskou zemí s nejvyšším HDP na obyvatele v Evropě je Irsko, které má nejnižší sazbu korporátní daně v Evropě. Kromě toho, že tam zámořské firmy umístily své centrály, začala vedle nich vznikat vývojová centra, což je výroba s úplně jinou přidanou hodnotou než naše montovny. My těchto dlouhodobých komplexních reforem nejsme schopni, takže bychom měli jít agresivní cestou a agresivně snižovat daň z příjmů právnických osob, což nemusí být jen cestou snižování daně, ale také cestou zrychlení odpisů.

Když nezměníme náš ekonomický model a budeme pokračovat ve struktuře, jakou máme, a dosadíme do toho dlouhodobou demografickou projekci, tak nám z toho vyjde, že budeme zpomalovat, až se průměrné dlouhodobé tempo ekonomického růstu bude pohybovat kolem jednoho a půl procenta. To by znamenalo, že nejenom budeme pokračovat v divergenci (ještě jsme ani nedosáhli stovky průměru Evropské unie ve výkonnosti české ekonomiky a už jsme začali divergovat směrem dolů), ale budeme se dále vzdalovat směrem dolů. Navíc jde o srovnání s EU; pokud bychom se srovnávali se světem, je to ještě horší, protože Evropa ztrácí ve světě své ekonomické postavení.